Po tichém otevření malé červené opony spatříme jedinou postavu, podsaditého mužíka v teplákové soupravě s dvěma pruhy na nohavicích i rukávech a kšiltovce. Stojí uprostřed jeviště, všechny provázky jsou napnuté. Náhle to ve dvou škubne a ruce vyletí nahoru ve všeobjímajícím gestu.
„Dobrý večer velevážené dámy a pánové. Jmenuji se Viktor Hrubeš a rozhodl jsem se zajistit si živobytí zločinem. Autorem celého plánu a mým pomocníkem je zde přítomný…“ levá ruka spadne zpět k tělu, pravá zůstává zdvižená a tam se otočí i hlava. Zpoza Viktora Hrubeše, do té doby neviděn, vyskočí kdysi červená postavička kašpárka. Veselé barvy jeho šatů jsou na mnoha místech oprýskané a vidíme surové tmavé dřevo. Z čepice dávno odpadly rolničky a postava při dopadu na zem nezacinká, jen dřevěně zaklepe.
„…pan Mustafa!“
Opona.
Na scéně obložené černým sametem vidíme Vztek a Strach. Vztek je doutnající klacek, visí na ocelovém lanku. Strach je ve vodě nabobtnalý gumový medvídek, který se třese na svém provázku.
„Počkej, počkej, co tim získáme? Vůbec nic!“¨
„Tady de o princip. Tohle si přece nemůže dovolit!“
„A co chceš dělat?“
„Zabít ho. Nebo aspoň rozbít mu hlavu bejsbolkou. Proč jí tady asi máme?!“
„Ne, zadrž, z toho bude malér…“
Vztek vzplane – je to celkem sofistikovaná loutka – a rázně odchází z jeviště. Strach na poslední chvíli popadne kýbl s vodou a chrsne ho na Vztek. Klacek zasyčí a zůstane stát. Chladně se z něj kouří. Strach si oddechne.
Opona.
Za prodejním pultem stojí blonďatý prodavač v modrém tričku. Lokty má opřené o pult, hlavu v dlaních. Stojí tak dlouho. Pak se vztyčí a nervózně pochoduje sem a tam. Nahlédne do prázdné pokladny a zakroutí hlavou. Skrčí se, a vytáhne baseballovou pálku. Vyběhne s ní před pult, chvíli s ní švihá prázdným prostorem. Pak ji otráveně odhodí, vrátí se za pult a zvedne telefon.
Opona.
Jeviště je předním sklem taxíku. Na jedné straně velká hlava Viktora Hrubeše, před ní volant. Na druhé straně hlava pana Mustafy. Hrubeš na chvíli pustí volant a promne si ruce.
„Tak to šlo hladce.“
„Trochu moc hladce. Byla to nuda.“
„Hele zase jako, pro zábavu to neděláme. Když nám ty prachy daj sami, tak je to ideální, ne?“
„Nejlepší je, když se práce spojí se zábavou. Jako minule – já sem se docela bavil.“
Opona, před ní se objevují přesýpací hodiny, ovšem písek se v nich sype zespoda nahoru, to aby to každý pochopil.
Vidíme obchod s úplně jiným zbožím, za podobným prodejním pultem stojí úplně jiný člověk a úslužně se ptá přicházejícího Viktora Hrubeše, čím může pomoci. Hrubeš mile požádá o veškerý finanční obnos, a aby se neřeklo, ledabyle položí na pult malou, ale nepřehlédnutelnou pistolku. Prodavačovy provázky se rozvlní, čímž se rozklepou i jeho údy. Po vteřině váhání řekne „jistě, pane“ a ochotně otevírá pokladnu. Z jeho ochoty lze i na dálku vyčíst plánovaný úskok – a taky že ano!
Vytahuje ukrytý pepřový sprej a namíří jej Hrubešovi na obličej. V tom však zpod pultu vyskakuje pan Mustafa. Jednou rukou odstrčí Hrubeše a druhou vyráží prodavači sprej z ruky. Bez váhání chytne odloženou pistolku a její rukojeť nacpe nebohé loutce přímo do úst. Pak se ladně přehoupne přes prodejní pult a sráží prodavače k zemi. Těžkými dřeváky tančí po ležícím těle, až se to klapání a praskání příčí v uších. Když je spokojen, vybere peníze z otevřené pokladny a klidným krokem odchází. Následuje jej Viktor Hrubeš a my zjišťujeme, že jsme si pro dramatičnost a odpudivost té scény nestihli všimnout, kde celou tu dobu byl.
Opona, ty samé přesýpací hodiny, písek se tentokrát sype správně shora dolů, to aby to každý pochopil.
Na scéně vidíme pouze pána v obleku, s kufříkem v ruce. Stoupá si na špičky, natahuje krk a mává rukou. Objeví se žlutý taxík, slyšíme hlas pana Mustafy.
„Co blbneš, ty mu fakt chceš zastavit?“
„Sorry, síla zvyku.“
„Na zvyk se vyser a jeď dál. Uvidí tašku, napráská nás a budem v prdeli.“
„To už nejde, byli bychom nápadní. Normálně ho svezem a hotovo. Bude to v klidu.“
Taxík zastaví u pána, ten si nastoupí dozadu.
„Dobrý den, prosímvás, já potřebuju jenom tady kousek do divadla. Začíná to za pět minut a když přijdu pozdě, žena mě zabije.“ Taxík se rozjede a jezdí kolem jeviště.
„Já bych to normálně stíhal, ale kleklo mi auto uprostřed křižovatky, normálně se vysypala převodovka nebo co, tak sem musel čekat na odtah, do toho mi volá klient, že se potřebuje nutně sejít, tak si s nim dám sraz tady kousek odtud v káefcéčku, ale musim tramvají a zrovna si nějakej blbec vzpomene, že pod tu mojí tramvaj musí skočit, takže krev, blázinec, zpoždění, klient zuří, no ale víte co nakonec ten idiot chtěl? Co? Jé, teď koukám, nenechal si tady někdo tašku?“
„Ne, nenechal. To je to divadlo?“
„Jo, skvělý, jasně, toje ono, díky moc. Ukažte, kolik dlužim? No já vim, pardon, moc velký ryto to nebylo, ale fakt ste mi asi zachránili manželství, hehe, tak takhle je to dobrý, děkuju, drobný si nechte. Určitě to neni taška nějakýho zákazníka, co tu spěchal přede mnou? Počkejte, já se podívám, co tam je, třeba by to pomohlo…“
„Ne, to je moje taška, do prdele, nech jí bejt a utíkej, už ti to začalo.“
Muž vystoupí z auta a utíká ze scény.
„To bylo o fous.“
„Hele!“
Opona.
Vidíme vchod do zlatnictví, ze kterého vychází chlap – na každém prstě zlatý prsten, kolem krku zlatý řetěz, ne hned dva řetězy, na jednom zápěstí se mu blýsknou nové hodinky a na druhém zmenšenina řetězů na krku.
A zase pan Mustafa: „Ten nám tam nechal celej majlant, dem si pro něj.“
„Počkej, to jsme neměli na seznamu. Co když tam jsou kamery, ochranka?“
„Ale hovno. Máme praxi. Vlítnem tam, vezmem prachy a zmizíme. Na kamery sere pes.“
A skutečně. Vlítnou tam, za chvíli spěšně vychází Viktor Hrubeš a míří ke svému taxíku, pana Mustafu tušíme v jeho zákrytu. Jen co ale opustí obchod, vyřítí se za mimi postarší zlatník, hrozí pěstí a volá:
„Pomoc! Zloděj! Tamhle běží!“
Pan Mustafa se zastaví, otočí se a volá ještě hlasitěji zpět na pána:
„Odvoz? Rychlej? Na nádraží?“
„Chyťte raubíře! Policie!“
„Nebo na Košíře? No ano, Tam to žije!“
A už k němu přiskakuje, ruku mu nenápadně kroutí za záda a nakládá ho do vozu.
Opona.
Na jevišti vidíme strom. Viktor Hrubeš k němu táhne svázaného prodavače. Pan Mustafa poskakuje kolem a ukazuje na strom.
„Tamhle ho přivážem hajzla!“
„A co s nim pak? To ho tu jen tak necháme?“
„A proč ne? Ať ho sežerou třeba vlci, jestli tady nějaký žijou. Nebo mravenci, ty tu sou určitě.“
Přivážou zlatníka ke kmeni a on konečně promluví k Hrubešovi.
„Chybu děláš, chlapče. Spustil jsem v obchodě alarm a policie už po tobě určitě jde.“
Pan Mustafa vytáhne pistolku. „A to říkáš jen tak, ty svině? A co si jako myslíš, že teď asi udělám?“
Zlatník má oči upřené na Viktora Hrubeše. „Teď už si to můžeš udělat jenom horší.“
Ozve se policejní siréna, nejdřív z dálky, ale slyšitelně se blíží.
Viktor Hrubeš začne s klapáním přešlapovat a rozhlížet se kolem. Pak se rozeběhne k autu.
„Moment!“ zarazí ho hlas pana Mustafy v půlce kroku. „Ještě jsme se nerozloučili.“
Pan Mustafa udělá krok k zlatníkovi a zvedne pistolku na úroveň jeho hlavy. Pokud jste na loutkové představení omylem vzali své děti, zakryjte jim teď prosím na moment oči, protože v dalším okamžiku praskne zlatníkovi dřevěná hlava a kmen stromu i část scény se potřísní červenou barvou.
Opona.
Na jevišti vidíme autodráhu, na které závodí žluté a kousek za ním modré policejní autíčko. Obě jedou stejnou rychlostí. Pak však přijde loop, žluté autíčko nemá dostatečnou rychlost a v horní části smyčky ztrácí kontakt s povrchem. Spadne naštěstí zpět na svou dráhu, ale ztrácí cenné vteřiny. V následující klopené zatáčce vychází vnitřní dráha na policejní autíčko, které tak téměř dorovnává náskok. Do křížení drah se oba vozy řítí téměř současně, lehce vedoucí taxík zariskuje a vjede do nebezpečného úseku plnou rychlostí. Nezpomalí však ani policejní vůz. Vrazí do taxíku přímo z boku a doslova jej vystřelí z dráhy. }}Žté autíčko udělá jednu otočku ve vzduchu, půl na zemi a zůstává stát na střeše. Kolečka se ještě chvilku sama točí, protože tak to má být. Z policejního vozu vyběhnou dva policisté s tasenými zbraněmi. Z převráceného vozu vytáhnou zakrváceného ale živého Viktora Hrubeše.
Jen Viktora Hrubeše.
Opona.
„A kdepak je pan Mustafa? Kam se nám mrška schoval?“
Před zataženou oponu vyjde sám principál divadla a starostlivě se rozhlíží kolem. Nakoukne vedle jeviště, paní v první řadě naoko prohledá kabelku, ruku si dá nad oči, jako by si stínil před sluncem, stoupne si na špičky a kouká do dálky, kamsi za zadní řady. Zběžně si prohlédne všechny diváky, pohledem se zastaví na pánovi ve třetí řadě. Chvíli jej upřeně pozoruje, až si pán nervózně poposedne. Už už se chce na principála ošklivě ohradit, když ten zvedne ukazovák.
„Mohlo by být, mohlo by být. Ale pan Mustafa to není. Ten je tady!“
Otočí se zpět k jevišti a trhnutím rozhrne oponu.
Vidíme úředníka v opuštěné kanceláři, jak něco píše na počítači. Zezadu se k němu blíží pan Mustafa.
„Ahoj, máš chvilku?“
Úředník sebou trhne, otočí se, ale pana Mustafu evidentně nevidí.
„Co to je? Teda kdo to je?“
„Jsem pan Mustafa a můžu ti pomoct.“
„Jak jako pomoct? O co tady jde?“
„Manažer ti dneska uložil přesčas, viď? A co myslíš, že teď dělá?“
„Hele to je nějaká skrytá kamera, nebo co? Mě je úplně jedno, co ten… co dělá.“
„Ten kokot? Vzpomínáš si, jak se ti zdálo, že na tý firemní párty kouká nějak moc po tvojí manželce? Tak to se ti nezdálo. Dokonce bych řekl. }}Žjí právě teď brousí přímo ve tvý posteli. Nechceš jí zkusit zavolat?“
Úředník vytočí manželčino číslo, chvíli poslouchá, pak jen upřeně kouká na telefon.
„Típla mi to. To ještě nikdy neudělala.“
„A ouvej. Možná se jí jenom vybila baterka? Co myslíš? Nebo to radši půjdem zkontrolovat?“
Úředník se zvedne a nejistým krokem vyrazí od stolu. Pak se zarazí a ohlédne se směrem, kde by byl pan Mustafa, kdyby jej už nedočkavě nenásledoval.
„A co jako udělám, když je tam načapu?“
Pan Mustafa mu vítězoslavně předá velký kuchyňský nůž.
„Neboj, i na to už sem myslel a stavil sem se cestou v kuchyňce. Vyrazíme?“
Opona. Přes ní přeletí na provázku upevněná cedulka s nápisem „Konec“. Trochu nejistě tleskáme.